V předvečer koncertu, na kterém se bude hrát celá deska „Shadows Of The Dying Sun”, jejíž recenze na naších stránkách z nepochopitelného důvodu není, jsem se tento rest rozhodl dohnat retrospektivním textem. Svého času jsem si toto album přehrával intenzivně a stále dokola, ale mám pocit, že se značným zpožděním od data vydání, zřejmě proto tehdy k sepsání nedošlo. INSOMNIUM jsem znal a akceptoval již předtím. V podstatě od samotných počátků na „In The Halls of Awaiting“, ale skutečnou vášní k této kapele jsem zahořel až právě s touto deskou. Ranou tvorbu dvou původních členů Niila Sevänena a Villa Vänniho jsem paradoxně obdivoval a zbytek redakce značně otravoval s jejich bočním projektem WATCH ME FALL, který vznikal v období první desky.

INSOMNIUM datují své počátky k roku 1997 a od té doby až dodnes se svým stylem pohybují v death/doomových vodách, ve Finsku tolik oblíbených. Na počátku nového tisíciletí byli nejvýraznějšími kapelami KATATONIA nebo SENTENCED. INSOMNIUM se spolu se SWALLOW THE SUN časem etablovali a postupně propracovali do širšího povědomí až po dekádě intenzivní práce. Každé dva až tři roky vydávali materiál, který si držel svou kvalitu. Se „Shadows Of The Dying Sun“ pak dovršili sérii silných desek. Bylo to i první album, na kterém se nepodílel kytarista Ville Vänni. Ten roku 2011 z kapely z osobních důvodů odešel, přestože údajně dál s kapelou spolupracoval. Nahradil jej Markus Vanhala z OMNIUM GATHERUM, který to od té doby táhne s oběma kapelami. I z toho důvodu kapely spolu mívají společná turné. Tahle personální výměna však na tvorbu neměla dramatický vliv, hlavními autory byli Ville Friman a Niilo Sevänen, přesto se Vanhala autorsky podílel (a třeba na jejich posledním albu už počet jeho příspěvků převažuje). Na pozici producenta byl dlouholetý spolupracovník Samu Oittinen nahrazen Teemu Aaltem, který s kapelou spolupracuje až do dnešních dní. Oproti předchozím albům přineslo „Shadows Of The Dying Sun“ větší důraz na melodie a změna producenta i studia tak přispěla k uhlazenějšímu a čistšímu zvuku.

Album má skvělé intro. V podstatě je to samostatná skladba, „The Primeval Dark“, která postupně graduje až přejde v nejikoničtější riff této kapely. Kytarista Ville Friman se jedné noci dobře vyspal, protože tohle se povede jen jednou. Podobně jako Zeppelini mají „Kashmir“, tak INSOMNIUM mají „While We Sleep”, punkově jednoduchý a přitom funkční. Chytlavá melodie, která má v sobě tíživou melancholii temného severu, je tím nejvýraznějším kusem na albu. Přestože tento trumf zazní hned v úvodu, skvělé album pokračuje a z nastavené laťky nesleví.

V „Black Heart Rebellion“ se kloubí výrazný kytarový motiv, který přechází v dynamičtější pasáže, ve kterých Niilo Sevänen dokáže dostat do svého hlasu až dramatickou naléhavost. Pro mě byla tato skladba vždy jedním z nejlepších momentů na desce (vedle první skladby a „Ephemeral“). S podobným rifem Friman vyrukoval i v „Collapsing Words“, která je typickým příkladem death/doomového materiálu z finských luhů a hájů. Deathová smršť v podobě hutných riffů, která se přehoupne v melodické refrény, aby byla posléze vytlačena ponurými pasážemi. Ostatně hlavní kytarový motiv je jedním z poznávacích znamení jejich tvorby a byl již v minulosti mnohokrát recyklován. Ale dokud to funguje, nežehráme.

Na albu jsou i poklidné a výrazně melancholické záležitosti, jako je „Lose to Night“ nebo závěrečná „Shadows Of The Dying Sun“, která v sobě nese tíhu a chmury umírajícího slunce a je to už vesměs doom metalová záležitost. Markus Vanhala zanechal svou stopu ve trojici skladeb. První z nich, „Revelation“, zařazená hned po úvodním majstrštyku. Do celkového konceptu desky skvělé zapadá a je tak i připomínka toho, že OMNIUM GATHERUM měli tou dobou na kontě čerstvou a rovněž velmi zdařilou desku „Beyond“. Spolu se Sevänenem ještě složili „The River“ a „The Promethean Song“, druhá zmíněná je pak poklidným rozjímáním před samotným závěrem alba.

Po vší té chvále na atmosféru a melodické kreace kytaristů by zasloužilo připomenout i skvělou práci Marcuse Hirvonena. Jeho dynamické a mnohdy na pozadí pomalé melodie až podivuhodně rychlé bicí (třeba v „The River“) skvěle drží celý koncept v korytu svižné bystřiny, která se jen místy zdrží v poklidnějších tůních.

Ve své dobové recenzi na následné album „Winter's Gate“ kolega Marigold píše, že „INSOMNIUM přebírají rezaté žezlo finské depresivní melodiky“. Z mého pohledu to žezlo zcela pevně a bez debat převzali právě s albem „Shadows Of The Dying Sun”. Jejich souputníkům ze SWALLOW THE SUN tou dobou začala docházet šťáva (nutno dodat, že i oni se na konci dekády vzedmuli, ale to mělo jinou příčinu, popsanou v nedávné recenzi). SENTENCED již byli mimo hru a ani další starší spolky již neměly drive jako kdysi. Byli to právě INSOMNIUM, kteří se sérií výborných desek „Across The Dark“, „One For Sorrow“, „Shadows Of The Dying Sun“ a „Winter's Gate“ vyhoupli do popředí finského truchlícího pelotonu. A vzhledem k tomu, že i poslední album, „Anno 1696“ bylo napěchované skvělou hudbou, nemám prozatím o jejich přední pozici obavy. „Shadows Of The Dying Sun“ bylo dobovým klenotem a jeho zahrání v plné délce si samostatný koncert bezpochyby zaslouží (19.1.2025 Klub Roxy).